DYNASTIE TCHANG (608-906)

 

Z tohoto období je dochováno minimum děl, ty, které jsou spolehlivě zjištěny jsou většinou pouze nástěnné malby nebo obrazy nalezené v datovaných hrobkách. Figurální umění bylo v této době zásadním žánrem. Představitelé tohoto žánru byli Jen Li-pen (asi 600-673) tomuto malíři jsou připisována některá dochovaná díla, Wu Tao-ć (činný asi 710-760) od tohoto malíře se nedochovalo žádné dílo, pouze záznamy, maloval údajně technikou paj-miao (tj. „prosté vykreslení“ pomocí obrysových linií), byl nekonvenční osobnost. Další malíři, kteří tvořili figurální umění, ale narozdíl od předchozích dvou zmiňovaných umělců, kteří se zabývali oficiálním vyobrazováním hodnostářů, zasloužilých mužů a didaktickým tématem, tak tito dva umělci se spíše zaměřili na malbu krásných žen, zábavným a soukromím tématům. Byli to Čang Süan (činný 714-742) a Čou Fang (asi 730-800) příp. dílo Dámy s květinami ve vlasech. V dějinách krajinomalby od počátku rozlišujeme dva hlavní směry: zelenomodrou krajinomalbu, také nazývanou zlatozelená krajinomalba a druhý směr tušovou krajinomalbu. Při použití techniky zelenomodré krajiny se užívali minerální a rostlinná zelená barva, kterými znázorňovali plochy hor a skal, odtud označení „zelenomodrá“. Obrysy nevyznačovali tuší, ale zlatou barvou, takže se tomuto stylu také říká „zlatozelená krajinomalba“ Spolehlivé doklady tchangské krajinomalby se však také do dnešních dní bohužel nedochovaly. Známí malíři, kteří tvořili touto technikou jsou Čan Ć-čchien (činný ve 2.pol. 6. století), Li Ś-sün (651-716) a Li Čao-tao (asi 675-741). Většina děl připisovaných tchangským malířům jsou ve skutečnosti sungské kopie jejich obrazů. Nejstarší originální díla, která jsou dnes známa, pocházejí až z období Pěti dynastií (906-960). Tušová krajinomalba (šuej-mo šan-šuej) která nás v této knize nejvíce zajímá má v tchangské době hlavního představitele v malíři a básníkovi Wang Wejovi (asi 699-760), který jako první začal barvu (barevné pigmenty a zlato) nahrazovat černou tuší a plochy vyplňoval rozmývanou a vrstvenou tuší různých odstínů. Jeho dílo také, dnes známe pouze z mnohem pozdějších kopií, z historických záznamů se ale dozvídáme, že byl zakladatelem později velmi rozvinuté tradice literátské tušové malby. Témata, těchto umělců byla krajina, květy, ptáci a tzv. čtyři přátelé (tj. borovice, bambus, slivoň a orchidej). Ve stejné době jako literátská tušová malba se vyvíjela čchenová (jap. zenová) malba. O tomto směru malby se budeme zabývat později v jiné části této kapitoly.

Ještě malá zmínka o tom, že již před dynastií Tchang vznikají první texty o malířství, které byli zaměřeny na teorii, filosofii, kritiku, a i na historiografii malířství. Cung Ping (375-443) – Předmluva ke krajinomalbě (Chua šan-šuej sü). Uplatňuje se spirituální přístup ke krajině, je to místo, které poskytuje prostor pro duchovní putování. Sie Che (činný asi 500-po 535) – Klasifikace malířů minulosti (Ku chua pchin lu). Další spisy vznikli již za dynastie Tchang, Čang Jen-jüan (asi 815-po 875) napsal historický soupis nazvaný Záznamy o slavných malířích minulosti (Li-tajming-chua ťi). V tomto textu je zachováno velké množství informací o malířích a teoretických přístupech minulých období. Čang Chuaj-kuan (činný 713-741), text Názory na malbu (Chua-tuan). Ču Ťing-süan (činný asi 806-846), text Soupis slavných malířů dynastie Tchang (Tchang-čchao ming-chua lu).

 

 

PĚT DYNASTIÍ (907-960)

Nyní se dostáváme do dalšího období vývoje čínské krajinomalby, do doby jejího největšího rozkvětu a zralosti. Lze ho rozčlenit do tří fází: první je období Pěti dynastií (906-960), druhé nastává za dynastie Severní Sung (960-1127) a třetí za dynastie Jižní Sung (1127-1279). V období Pěti dynastií, tj. v první polovině 10. století, tvořili čtyři významní mistři, kteří jsou často označováni jako „čtyři velcí mistři období Pěti dynastií“ byl to Ťing Chao (asi 855-915) – Hora Kchuang-lu, Kuan Tchung (1. pol. 10. stol.) – Modré hory za podzimního večera, Tung Jüan 董源 (kolem 937? -962) – Lidé na předměstí vzývají Dračí obydlí a Ťü-žan巨然 (činný asi 960-985) – Navrstvené vrcholky a husté stromy. Byli tu také malíři narativních děl byl to Ku Chung-čung (činný ca. 943-960) – Noční zábava u Chan Si-caje, Čao Kan (asi 937-978) – První sníh na řece, Li Čcheng (919-967) – Čtení textu na kamenné stéle, byl považován za dědice Kuan Tchunga. Na sungské i pozdější malíře měl obrovský vliv.

 

 

Ťü-žan

 

 

   

 

                                             

                                               

                                                                      

 Tung Jüan  taoistický chrám v horách

/Sídla nesmrtelných v horských  jeskyních

 

 

 

DYNASTIE SEVERNÍCH SUNGŮ (960-1127)

 

Z druhé fáze období dynastie Severních Sungů již máme dochováno více spolehlivých děl. Je to období největší zralosti krajinomalby, kdy se objevuje několik malířských mistrů tvořících v odlišném, výrazně individuálním stylu. Byli to Li Čcheng (asi 919-967), Fan Kchuan (?-po 1023) – Potulníci v horách a Kuo Si郭熙 (asi 1000-1090) – Časné jaro, plošné kompozice se stromy. Je autorem textu Vznešené hodnoty lesů a potoků (Lin čchüan kao č´). Jeho výrazným přínosem je „tah vinoucích se oblaků“. Čang Ce-tuan (činný poč. 12. stol.) – Cesta po řece na jarní slavnost, byl malíř tvořící narativní umění. Patří se zmínit také o císaři Chuej-cung (1101-1125), který sám byl umělcem malířem, kaligrafem, je mu např. připisován obraz Slivoň a ptáčata.

 

 

                                                                                                            Kuo Si - Předjaří               

 

 

 

 

 

Obrazy „květin a ptáků“

Dalším žánrem čínských malířů jsou „květiny a ptáci“ (chua-niao men). Ve skutečnosti staré katalogy uvádějí tzv. deset žánrových kategorií. Severosungští malíři se většinou nespecializovali pouze na jeden žánr, takže mnozí z nich malovali jak krajiny, bambus, tak květiny a ptáky. Technika malby, tohoto žánru v období severních sungů, se prováděla obvykle takovým způsobem, že kontury lístku tvoří slabé tušové linie, které jsou na malovány stejnoměrně bez výrazných přechodů mezi tenkými a silnějšími částmi tahu. Podobně se za dynastie Severní Sung malovaly i linie ve figurální malbě, neboť to nejvíce vyhovovalo realistickému pojetí výjevu. Od Jižních Sungů přes dynastii Jüan se pak tahy stále více proměňovaly v rozmanité, různým způsobem modulované linie se slabšími a silnějšími místy. Kameny jsou významným komponentem krajinných výjevů. 

 

Chuang Ťü-cchaj – Horská straka a vrabci v trní

 

Na obrazech květin a ptáků však hrají též důležitou roli, protože naznačují pozadí nebo prostředí, do něhož je výjev situován. Kameny v tomto žánru mají pouze funkci pozadí, takže jsou zobrazeny plošně, aby výjev doplňovaly a nerušily dojem z hlavního tématu, což byli rostliny a ptáci. Kameny se malovaly suchým štětcem, kterým autor plošně nanesl světlou tuš, nejsou zde vidět žádné zřetelné štětcové tahy. Malovalo se realistickým způsobem s důrazem na věrnost skutečné podobě jednotlivých prvků v přírodě.  Autoři v období dynastie Severní Sung své podpisy ukrývali na nenápadném místě obrazu např. na kmeni stromu. I přes odlišný námět sdílejí obrazy namalované ve stejném období některé malířské konvence, které jsou pro danou dobu charakteristické a projevují se napříč žánry, jako např. rozložení námětu v obraze jek jsme se už zmiňovali dříve. V tomto žánru nebylo možné založit efekt malířského díla na výrazných proměnách a variacích zvoleného motivu, a proto se autor většinou více soustředil na práci s tušovými odstíny a barvami. Uvedu, několik jmen vynikajících malířů tohoto žánru byl to Chuang Ťü-cchaj黃居寀 (933-po 993) – Horská straka a vrabci v trní, Cchuej Paj (činný asi 1068-1085) – Dvojité štěstí, nebo malíře bambusů Wen Tchung.     

 

Literátské malířství

Pojem literátské malířství (wen-žen chua) zavedl mingský mlaíř a teoretik malířství Tung Čchi-čchang (1555-1636) jako označení pro tvorbu umělců amatérů, kteří byli vzdělanci a úředníci, jejíchž cílem bylo umělecké sebevyjádření snažící se o postižení podstaty zobrazovaného. Druhou skupinu tvořili oficiální akademičtí umělci ve službách císaře. Literátské malířství začali čínští umělečtí kritici počínaje Su Š´a (1036-1101), byl to malíř bambusu, přičemž jako první, vyzdvihl rozdíl mezi ničím neomezenou tvorbou vzdělanců z touhy po sebevyjádření a ze záliby na straně jedné a na straně druhé profesionální „řemeslnou“ malbou členů malířské akademie a ostatních dvorských malířů, svázanou oficiálními pravidly i vkusem panovníka a představitelů dvora.

 

Wang Šen – Mlha nad řekou a nakupené vrcholy (detail – levá část obrazu)

 

 

 

 

V pojetí Su Š´se opravdové umění se nemělo omezovat na zobrazování předloh, za cíl považoval intuitivní postižení vnitřní podstaty zobrazovaného. Přitom kladl důraz na spontánnost intuitivního uchopení skutečnosti umělcem i spontánnost tvůrčího aktu. 

 

 

Wen Tchung (Wen Tong) - Bambus

 

 

 

 

Tvrdil též, že umělec by měl nejdříve hluboce prostudovat díla mistrů minulosti a na jejich základě dospět k vlastnímu originálnímu vyjádření svých myšlenek. Dalšími stoupenci Su Š´ byli bratr Su Če, bratranci Čchao Pu-č´ a Čchao Šuo-č´, malíři Chuang Tching-ťien, Čchen Š´-tao, Li Kung-lin (asi 1041-1106) – Horská usedlost, Wang Šen王詵 (Wang Shen) (1036-po 1089) – Snich pokrývající rybářskou vesnici. Wen Tchung 文同 (1019-1079) – Bambus, Mi Fu (1051-1107) – Nádherné borovice v jarních horách. Mi Fu je také autorem textu Dějiny malířství (Chua-š´), je to katalog éry Süan-che (Süan-che chua-pchu). Literáti se věnovali kaligrafii, poezii a malbě. Malovali tuší, pouze jemně doplněnou barvami a jejich tušová malba měla blízký vztah ke kaligrafii, také začali krajinomalbu vnímat jako samostatný směr. Vytvářeli imaginární krajiny, jejich snaha byly ztvárnit ideální krajinu, která bila nezřídka doplněna drobou lidskou postavou, stoupající strmou horskou stezkou. Záměrem těchto vizí nebylo popsat skutečnou podobu scenérie, ale vytvořit ideální kompozici krajiny, ve které jsou hlavními komponenty hory, představující pevné formy (prvek jang) a řeky či vodopády (prvek jin). 

 

 

Wang Šen – Rybářská vesnice po malé chumelenici, část

 

 

Dalšími tématy těchto umělců byli květy, ptáci a tzv. čtyři přátelé (tj. borovice, bambus, slivoň a orchidej). Tung Čchi-čchang ve svých teoretických pracích představuje koncepci, podle níž se literátské malířství vydělilo už v 8. století jako tzv. "Jižní škola" v opozici "Severní škole" tíhnoucí k profesionální malbě na zakázku.

 

 

Wen Tchung – Bambus

 

 

 

 

 

 

 

Zakladatelem jižní školy byl podle něj tchangský umělec Wang Wej, malující své krajiny pouze tuší. Za pokračovatele tradice označil tchangské mistry Čang Caoa a Ťing Chaoa, Kuan Tchunga z období pěti dynastií, sungské umělce Kuo Čung-šua, Tung Jüana, Ťü-žana, Mi Fua a Mi Jou-žena, čtyři jüanské mistry a mingské Šen Čoua a Wen Čeng-minga.

 

Čchanoví malíři (zenoví malíři)

 

V tomto období začíná také vznikat tvz. „zenové malířství“ toto umění tvoří zenoví mniši v zenových klášterech a jejich tvorba se vyznačuje jednoduchostí a maximální úsporností techniky tzv. „úsporný štětec“ (ťien-pi) a také vytvořili techniku „stříkaná tuš“. (pcho-mo). Ale toto téma je tak obsáhlé a zajímavé, že vydá na samostatnou knihu, a proto ho nebudeme v této knize blíže rozebírat a popisovat.

 

 

DYNASTIE JIŽNÍCH SUNGŮ (1127-1271)

 

Poslední třetí fáze období dynastie Jižní Sung, považujeme za závěrečnou etapu období vyspělosti čínské krajinomalby. Po vrcholné fázi, které bylo dosaženo za Severních Sungů, nastává pomalá proměna. V období dynastie Jüan se pak již malířská tvorba vydala poněkud odlišným směrem. První klíčovou osobností tohoto období je-li Tchang (asi 1066-1150) je autorem malby Vítr v borovicích v desetitisíci údolích, spolu s Liou Sung-nienem (asi 1150po 1225), Ma Jüanem (přelom 12. a 13. stol.) tvůrce Jarní procházka po horské pěšině a Sia Kuejem (činný počátkem 13.stol.) Průzračné a daleké hory a řeky. Vznik školy „Ma-Sia“ název je odvozený od malířů Ma Jüan a Sia Kuej, škola používala „velký tah tesání sekerou“ (ta fu-pchi cchun), rohové kompozice, atmosférické jevy, a měla oblibu v menších formátech, jako jsou např. vějíře nebo listy z alba. Dalším malířem působícím v tomto období byl Yu Chien mnich, malíř známý jako Fen Yu-chien (芬 玉 澗 data jeho narození a smrti nejsou známa), dílo – Plachetnice vracející se do vzdáleného přístavu (遠 浦 帰 帆 圖), Horská vesnice v mlze. Malíř, Siao Čao (Xiao Song) 萧照 (činný ve 12. století) byl Li Tchangovým studentem. Jeho obraz Vyhlídka na horském svahu (Šan-jaolou-kuan – Shānyāo lóu guán 山腰樓觀) je jedním z nejvýznamnějších děl v historii čínského malířství.

 

                                                            

                                                     Siao Čao – Vyhlídka na horském svahu

 

 

Malba je malována tradičně „tahy tesání sekerou“, významný rozdíl, který zde Siao Čao zavádí je rozdíl v kompozici. Siao Čao přesouvá „plné“ části scenérie, jako jsou hory, skály, stromy nebo architektura, k jedné straně obrazu a druhou

stranu ponechává „prázdnou“, tj. znázorňuje tam vodu, nebe, a mraky. Od konce období Severních Sungů a počátku Jižních Sungů, sledovali malíři nejen přední stranu hory, ale i její strany a prázdný prostor kolem ní. Tak se přiblížili k rovnováze dvou základních složek čínské malby – prázdné a plné části obrazu. Proto je Siao Čaoovo dílo Vyhlídka na horském svahu klíčové – pokud by se nám 

nezachovalo, těžko bychom chápali změny, ke kterým došlo za Jižních Sungů. Významnou úlohu zde ještě hraje sice „plná“ složka, pozornost se však začíná stále více obracet i k protikladné „prázdnotě“, aby pak zcela převládla v díle pozdně jihosungských a jüanských malířů. To je počátek jihosungské „rohové kompozice“. Dalším hlavním posunem, k němuž v malbě dochází za Jižních Sungů, je úpadek realismu

Ma Jüan a Sia Kuej pak v tomto vývoji pokračovali. V technice malby byli také ovlivněni Li Tchanem a Siao Čaoem, používali však „velký tah tesání sekerou“ a tuš ředili velkým množstvím vody. Malovali nejen špičkou štětce jako malíři starších období, ale také stranou štětce, takže jejich tahy jsou robustní a výrazné. Za Jižních Sungů tedy vedle změn v kompozici došlo i k této modifikaci techniky práce se štětcem. Malíři nejprve považovali za svou hlavní zodpovědnost namalovat věrně to, co viděli, nic neubírat ani nepřidávat. Na přelomu Severních a Jižních Sungů z toho malovali přibližně polovinu a později nechávali dokonce sedmdesát procent námětu mimo obraz. Bylo na divákovi, aby si ho za pomoci své vlastní představivosti domyslel. A to je třeba si uvědomit pro pochopení dalšího vývoje krajinomalby. Další posun v Jihosungské tvorbě je výběr malířských témat. Dříve se malovaly výjevy ze skutečné přírody a ze života obyčejných lidí, kteří ji obývají, nyní výjevy jako například zobrazení sedícího literáta (učence, mudrce) odkazují k názorům a aktivitám jihosungkých literátů, které přímo nesouvisejí s každodenními aktivitami běžných lidí. Dalším rysem jihosungské malby je obliba menších formátů, jako jsou volné listy, vějíře. Mnoho

námětů se inspirovalo literárními díly, malovalo se na motivy básní ze starověké Knihy písní (Š-ťing), ale i na motivy tchangských a sungských básní.  

 

 

Sia Kuej – Průzračné a daleké hory a řeky

 

 

DYNASTIE JÜAN (1271-1368)

Za dynastie Jüan už nebylo možné, aby se realistická krajinomalba dále vyvíjela ve vytyčeném směru, neboť svého vrcholu dosáhla již za Severních Sungů a za Jižních Sungů začala postupně upadat. Vydala se proto jiným směrem. Dva významní malíři počátečního období jsou Čao Meng-fu (1254-1322) byl to kaligraf, malíř tušovém i barevném stylu, je mu připisováno mnoho obrazů (Podzim v horách Čchüe a Chua, Kameny a stromy) a dále umělec Čchien Süan (asi 1235před 1307). Čao Meng-fu se velmi proslavil a značně ovlivnil pozdější malířskou tvorbu. Vynikal v malbě nejrůznějších témat, v krajině se obracel především ke studiu starých mistrů. Propagoval následování tchangských a severosungských vzorů, jihosungská krajinomalba se podle něj už vzdálila duchu starých mistrů a byla příliš promyšlená a zdobná. Malířský styl, který podle vlastních slov Čao Meng-fu přebíral od mistrů minulosti, je z velké části právě jeho vlastní invencí, kterou vkládá do starých struktur.

 

Ni Can – Bambus

 

 

 

 

 

V čínském povědomí je obecně studium starých mistrů spojováno s určitým podílem vlastní invence. Mnoho malířů se sice považuje za následovníky někoho jiného, přitom, ale jdou do značné míry svou vlastní cestou. Tzv. „studium starých“ (fu ku nebo š´ku) je vlastně především teoretickým konceptem, k němuž se malíř hlásí. Přitom se však očekává, že si ze stylu svých učitelů vybere něco, co ho dovede k vlastnímu způsobu vyjádření. Je třeba říct, že Čao Meng-fu nebyl později považován za jednoho ze čtyř velkých malířů dynastie Jüan. Nepředstavuje totiž ještě typický jüanský styl. Také, jsem, patří, Čao Meng-fuova manželka Kuan Tao-šeng (1262-1319) dílo – Bambusový hájek v mlze a dešti, byla to jedna z nejslavnějších ženských malířek, specializovala se na bambus. Mlaíři dynastie Jüan byli literáty, kteří se zbývali nejen malbou, ale vynikali i v literární tvorbě a kaligrafii, významné místo mají na svitku tedy kaligrafické nápisy. V doprovodných textech autor často vysvětloval obsah zobrazené scény, psal znovu o tom, co viděl a jak ho to oslovilo. Svitek se stal komplexním uměleckým dílem, které v sobě  zahrnovalo jak malbu, tak kaligrafii a literární významy. Velký rozdíl v jüanské malbě oproti období Severních Sungů, kdy se autor věnoval především jedné konkrétní scéně i přesto, že ji modifikoval, tak se nikdy nevzdálil realitě natolik, aby do jednoho obrazu namaloval dvě spolu zcela nesouvisející scenérie jako to bylo v jüan období. Jüanští malíři, šli většinou ve stopách někoho z mistrů předcházejících období. Mnozí malíři těchto období nebyli výhradně studenty jednoho malířského stylu, ale vlivy různých škol se v jejich tvorbě mísily.

Ni Can – vzdálený potok a chladné borovice

 

 

 

 

Malba dynastie Jüan je většinou spojována především s tvorbou čtyř nejvýznamnějších mistrů, tzv. „čtyř velikánů dynastie Jüan“ (Jüan s´ta ťia), byl to Chuang Kung-wang (1269-1354), dílo – Obydlí v horách Fu-čchun, Wu Čen吳鎮 (1280-1354), dílo – Radosti rybářů, Bambus, Ni Can  倪瓚 (1301-1374), dílo – Studio Žung-si používal tah „překroucená stuha“ a Wang Meng (1308-1385), dílo – Lesní obydlí v Ťü-čchü, všichni byly silně ovlivněni tvorbou malíře Čao Meng-fu a jsou považováni za jeho pokračovatele. Každý z nich má svá vlastní specifika, jejich společným rysem však je to, že reprezentují již ryze jüanský přístup k malbě. Ten je charakteristický výrazným vstupem literátských ideálů a myšlenek do malířské tvorby. Obsahově se v této době malba již posunula od „znázornění skutečné podoby věcí“ (sie š) k „zachycení podstaty zobrazovaného“ (sie i). 

 

 

Wu Čen (Wu Zhen) - Bambus

 

 

 

 

 

 

 

Za dynastie Jüan se začal ve větší míře používat pro malbu krajiny papír, zatímco za dynastie Sung, především pak za severních Sungů, bylo v naprosté většině podkladem hedvábí. Papír se používal pro kaligrafii, v ojedinělých případech, jako jsou například Sia Kuejovy Průzračné a daleké hory a řeky, je i krajina již za Jižních Sungů namalována na papíře. Za Jüanů se podíl obrazů na papíře výrazně zvyšuje.       

 

Wu Čen (Wu Zhen) - Bambus

 

 

 

 

 

 

Změna malířského materiálu také do značné míry souvisí se změnami v přístupu k malbě a novými malířskými zvyklostmi. Na papír se dá malovat suchým štětcem, zatímco na hedvábí se maluje vlhkými tahy, tuší s velkým obsahem vody.

                  

Sungští malíři rádi malovali hory, jüanští malíři zase více zobrazovali vodu. Ta v jüanské malířské teorii získala mnohem významnější postavení, takže se setkáme s mnoha krajinami s velkou vodní hladinou. Ni Can, Ni Zan, (Ni Tsan; 1301–1374) jeden ze čtyř mistrů dynastie Jüan maloval jednoduché kompozice s malým množstvím tahů, nejvíce se proslavil vodorovným tahem zvaným „překroucená stuha“ (če taj cchun). Ten se maluje ostrým štětcem, a proto bývá většinou poměrně tenký. Tímto tahem autor zcela jednoznačně a vědomě zapojil do malby postupy a tahy z kaligrafie, což se později stalo běžnou praxí. Ještě tu byli tvůrci témat květin a ptáků, převládala tvorba monochromní tušové malby, patří, jsem malíři Čeng S´-siao (1241-1318), dílo-Orchidej bez kořenů a Wang Mien (1287-1359), dílo – Kvetoucí slivoň.

 

DYNASTIE MING (1368-1644)

V první třetině dynastie Ming by se malířská tvorba dala zhruba rozdělit do dvou velkých skupin. Jedna část malířů, k nimž se řadili například Čchen Žu-jen (asi 1331-1371) nebo Wang Fu (1362-1416), pokračovala v tvorbě jüanských literátů a v ještě širším pojetí navazovala na suvskou školu Tung-Ťü.                                     Druhá skupina, reprezentovaná především Taj Ťinem (1388-1462), dále Čou Čchen (činný asi 1472-1535), dílo-Žebráci a pouliční tuláci, navázala spíše na jihosungské mistry Ma Jüana a Sia Kueje na rozdíl od literátů věnovali pozornost aspektům každodenního života, lidí na ulici. Ještě sem patří Wu Wej (1459-1509) a Wang E (1462-1541). Mingský malířský styl nejlépe reprezentuje tzv. „škola Wu“ (Wu men chua pchaj nebo Wu pchaj), k níž patří malíři oblasti dnešního Su-čou, dříve kraj „Wu“. Nejvíce se proslavili Šen Čou沈周 (1427-1509), dílo – Vznešená hora Lu, Procházka s holí, Wen Čeng-ming (1470-1559), dílo-Borovice a vodopád, žil ze čtyř velikánu nejdéle a měl z nich asi také největší vliv na pozdější tvorbu, Tchang Jin (1470-1523), dílo-Šum borovic na horské cestě, ten byl snad nejnadanější a Čchiou Jing (asi 1492-1552), dílo-Nefritová jeskyně a prameny  nesmrtelných, ten naopak vynikal v technice malby. 

 

 

Šen Čou (Shěn Zhōu, Shen Chou) - Básník na vrcholu hory

 

 

 

 

 

Všichni tvořili od poloviny 15. století do počátku století šestnáctého, v době největšího rozkvětu minské malby.  První tři zmiňovaní mistři byli sučouskými literáty. Čchiou Jing se odlišuje v tom, že byl původně profesionálním malířem a nedostalo se mu zdaleka takové pozornosti jako ostatním.

Také tu byla ještě dvorská malba a figurální, dvorská malba se orientovala na portréty, zdobné obrazy, oslavná témata a květiny a ptáci. Sem patří Pien Wen-ťin (asi 1354-1428), dílo-Hejno ptáků a tři přátelé zimy, Lü Ťi (asi 1475-1503), dílo-Kachny na břehu. Lin Ling (asi 1416-1480), dílo-Orli.Figurální malba odrážela příklon k buddhismu, taoismu, často znázorňované postavy spjaté s těmito systémy, individualistické pojetí postav, bizarní tvary (hlavy, celé postavy), výrazná barevnost, bizarní tvary okolí přírody. Představitelé Ting Jün-pcheng (1547-1621), Wu Pin (činný asi 1573-1620), Čchen Chung-šou (1598-1652). Za dynastie Ming často bylo prvotní literární dílo, od něj se odvíjela kaligrafie a od ní teprve malba. 

 

 

 

 

 

 

                                        Wen Čeng-ming (Wen Cheng-ming) – Kámen a bambus文徵明︰太湖石

 

Tung Čchi-čchang (Dǒng Qíchāng) (DONG CHI CHANG) (1555-1636), dílo-Došková chýše ve Wan-luanu, Krajina ve stylu Mi Fua, byl další malíř, který přispěl za pozdních Mingů ke stylizaci jednotlivých prvků, které postupně nahradily dřívější snahu zachytit přirozené vzezření skutečnosti.  Jednotlivé složky obrazu, například stromy, se pak staly spíše dekorativními motivy (tchu-an), jejichž souhrn představoval celek díla. To je ještě zřetelnější v tvorbě některých pozdějších malířů navazujících na Tung Čchi-čchanga. Z nich můžeme jmenovat například Wu Pina (činný asi 1573-1620), Ting Jün-pchenga (1547-1621) nebo Cchuej C´-čunga (?-1644). V jejich díle se vyskytují bizardní kameny, které sice vypadají jako „hroudy“ kamenů známé ze starých děl, ale přitom s těmito klasickými prvky nemají mnoho společného a jde spíše o jakési svérázné obrazce.

 

 

   

 

      Šen Čou – Borovice a kámen

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                           Tung Čchi-čchang - Krajíina

 

 

 

DYNASTIE ČCHING (1644-1911)

 

Malířská tvorba za dynastie Čkyni představuje závěrečnou etapu vývoje čínského malířství. Dá se rozdělit na dvě velké skupiny: „ortodoxní školu“ (čeng-tchung pchaj) tvořenou tzv. Čtyřmi Wangy, která se věnovala především napodobování mistrů minulosti, a skupinu tzv. „Čtyř mnichů“ (s´seng), byli individualisté, kteří se bouřili proti zavedeným pravidlům malby. Do školy Čtyř Wangů patřil Wang Š´-min (1592-1680), dílo-Krajina ve stylu Wang Weje, Wang Ťien (1598-1677), dílo-Krajina ve stylu Zhao Mengfua, Wang Chuej (1632-1717), dílo-Vrány mezi podzimními stromy a Wang Jüan-čchi (1642-1715), dílo-Krajina ve stylu Wang Menga, byli výrazně ovlivněni myšlenkami Tung Čchi-čchanga a snažili se především o technickou zručnost a vytříbenost. Jednalo se o konzervativní školu, jejíž praxe byla založena na kopírování děl starých mistrů.

 

Š´-tchao – krajina 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tzv. „čtyři mniši“, Ťien Ťiang neboli Chung-žen (1610-1663), Š´Si neboli Kchun-cchan (1612-po 1692), Ču Ta neboli Pa-ta šan-žen (asi 1626-1705) a Š´-tchao neboli Tao-ťi (1642-1707), byli nezávislí novátorští tvůrci. Také zde uvedeme malíře Kung Sien (asi 1619-1689) a Mej Čching (Mei Qing) (1623-1697). 

 

 

                                                                   

 

                      Pa-ta šan-žen (Bada Shanren) – Lotos a ptáci

                                                                   

 

 

Další skupinou byli excentričtí malíři z Jang-čou (tzv.“osm podivínů z Jang-čou, Jang-čou pa kuaj). Byli to profesionální malíři čínského jihovýchodu, kteří se živili malbou pro nově zbohatlé vrstvy občanů. Tito zákazníci neměli vkus a nároky tradičních literátů, proto jejich tvorba co do stylovosti, námětů, techniky a barevnosti zpracování se odlišovala.

Patřili sem malíři Din Nung (1678-1764), Kao Feng-chan (1683-1749), Chua Jen (1682-asi 1765), Luo Pching 羅聘 (1733-1799), Čeng Sie (Zheng Xie) (1693-1766), dílo – Bambus.

 

 

Mej Čching – Borovice

 

 

      

 

            Chua Jen – kachna        

                                                  

 

 

                                                     Jün Šou-ping

 

 

 

 

 

Na konec zmíním, ještě dva malíře dynastie Čching jsou to  Wu Li (1632-1718), dílo-Jaro u jezera a malíř Jün Šou-pching (Yun Shou Ping) (1633-1690), dílo – Pivoňky, Kameny a stromy podle Ni Cana, byl nejdříve malíř krajin, později se plně přeorientoval na malbu květin a ptáků, vyznačuje se používáním výrazných barev, ale zároveň jemným provedením, používal techniku „beu kostí“.

 

 

        Luo Pching – divoká orchidej

 

 

 

 

 

 

                     

        Čeng Sie – Bambus                                                Čeng Sie – Bambus

 

 

 

           Čeng Sie – Divoká orchidej

 

 

 

 

 

 

 

                                     Wu Li – krajina

 

 

 

KONEC 19. STOLETÍ A 20. STOLETÍ - ČÍNSKÉ MODERNÍ MALÍŘSTVÍ

 

V 19. stol. poltická moc Číny postupně slábne, vyčerpává ji obchod s opiem a technicky zaostává za Západem, neumí se dostatečně bránit západní koloniální politice. Čchingský dvůr reaguje na tuto situaci tím, že se uzavírá před západem, obchodně apod. Po prohraných opiových válkách v polovině 19. stol. musí nuceně otevřít 5 přístavů na východním pobřeží volnému obchodu.  Vznikají tu osady cizinců, vlastní jurisdikce, jiné kulturní prostředí. Jedním z takových to míst je Šanghaj, stále více bohatne a nová vrstva obchodníků a zbohatlíků patrónuje umění, vzniká jiný vkus, odklon od literátské tradice, požadavek a touha po nové inovaci, objevuje se v tvorbě větší barevnost atd. Také je v malbě patrný vliv Japonska, někteří čínští malíři cestují do Japonska, a naopak japonští umělci přijíždějí do Číny. Malíři se inspirují tvorbou nezávislých mistrů počátku dynastie Čching, vymýšlejí nové techniky a styly, nejde už tolik o literární obsah, o složitou symboliku, ale spíše o okamžitý vizuální efekt, hravá barevnost. 

 

 

Wu Čchang-š´ 

 

 

 

Tzv. „Šanghajská škola“ 海上畫派 (Chaj-šang chua-pchaj) sem patří malíři Žen Siung (Ren Xiong) 任熊 (1823-1857), Sü-ku (Xugu) 虛谷 (1823-1896), Žen I任頤 (také naz. Žen Po-nien任伯年), (1840-1895). A malíři, kteří působili v pozdní fázi a žili až do 20. století a měli přímí vliv na nejvýznamnější malíře čínské tušové malby 20. století. Wu Čchang-š´ (Wu Changshuo) 吳昌碩 (1844-1927) a Wang Čen王震 (1867-1938).  

 

 

 

                                                                                 Žen Siung – Kachna

 

 

 

 

 

 

   Sü-ku – Vrba a špaček

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dále tu byla Lingnanská škola (Ling-nan chua-pvhaj), která vznikla na jihu v Kantonu, je zcela specifická a svým vlastním způsobem řeší problém reformy čínského malířství. Jeho představitelé studovali v Japonsku a byli ovlivněni již silně modernizovanou školou japonské malby nihonga. Byli výrazně politicky angažovaní a snažili se vytvořit tzv. „nové národní malířství“ (sin kuo-chua), které bude sloužit osvětě, propagaci nových sociálních a politických hodnot. Také propagovali otevření se vlivům západního malířství a jiným kulturám (Indie apod.), jehož pomocí doufali pozvednout stagnující čínskou tradiční malbu z letargie a strnulosti.

 

 

 

 

                                                    Kao Ťien-fu – Podzimní vzpomínky

 

 

 

 

Představitelé tohoto směru byli Kao Ťien-fu高劍父 (Gao Jianfu) (1879-1951), Kao Čchi-feng高奇峰 (Gao Qifeng) (1889-1933), Čchen Šu-žen陳樹人 (Chen Shuren) (1883-1948). V Pekingu sídlil císařský dvůr a proto, zde bylo centrum tradiční malby. Úředníci a vzdělanci malovali často ve stylu „ortodoxní školy“.  Roku 1911 padlo císařství, a i zde začalo pomalu docházet ke změnám, zpřístupnila se navíc bývalá císařská sbírka starých obrazů uložená v Zakázaném městě, z kterého se stalo Palácové muzeum.

 

 

 

Kao Čchi-feng – Lev

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                 

Někteří malíři se inspirovali myšlenkami šanghajské školy, v principech jim byli blízcí malíři Čchi Paj.š´齊白石 ( Qi Baishi ) (1864-1957), byl z malířů, kteří působili v této oblasti nejvýznamnější. Pocházel z jižní Číny z chudé rodiny, vyučil se nejprve truhlářem a řezbářem. V začátcích své tvorby maloval na místní úrovni a v roce 1917 odjel do Pekingu, zde se teprve začal učit malbě, jinak ve své podstatě to byl samouk. Jeho tvorba se zaměřovala na témata z běžného života na zvířata, ovoce a zeleninu. Národní Galerie v ČR vlastní největší sbírku jeho tvorby, která je mimo Čínu, čítá okolo 100 děl. Mnoho děl se dostalo do ČR díky Vojtěchu Chytilovi (1896-1936), který v Číně strávil několik let, kde působil na Pekingské AVU. 

 

 

 

                                                                   Čchi Paj-š´ - Kamélie

 

 

 

Druhým významným malířem tradičního malířství v Pekingu byl Pchu Sin-jü溥心畬 (Pu Hsin-yu) (1896-1963), byl to bratranec císaře, vyučen v konzervativním duchu, postupně se přeorientoval na literátské malířství. Měl také žáky, vyučoval klasickou teorii a techniku. Posléze odešel na Taiwan.

 

Pchu Sin-jü – Krajina

 

Mimo všechna zařazení stál malíř Čang Ta-čchien 張大千 (Zhang Daqian) (1899-1983), který pocházel ze západní Číny ze S´-čchuanu, pak žil také v Pekingu, ale nakonec odešel do Brazílie a ke konci života žil na Taiwanu. Byl to také student tradiční techniky, uměl výborně kopírovat stará díla, uměl je kopírovat natolik výborně, že si vystřelil z některých znalců, když vytvořil některé padělky. Jinak  maloval v nejrůznějších stylech starých mistrů a zpracovával všechny žánry, rád měl i „4 mnichy“ a „podivíni z Yangzhou“. Na konci svého života vytvářel monu-mentální kompozice a dělal experimenty s barvami a abstrakcí. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čang Ta-čchien – Lotos

 

 

Čang Ta-čchien – Krajina

 

Dalším významným malířem, který prožil snad všechny významné zvraty byl to Chuang Pin-chung黃賓虹 (1865-1955). Žil většinu života v Šanghaji, ale pobýval i v Pekingu, měl klasické vzdělání a téměř neuplatnil cizí vlivy, ovšem taky zcela měl individuální styl. Hlavně od 40. let, kdy se zhoršoval jeho zrak, tmavší, až tzv. „černé kompozice“.

 

         Chuang Pin-chung – Krajina 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě tu zmíníme tři malíře, kteří se výrazně inspirovaly západní malbou. Byl to Sü Pej-chung徐悲鴻 (Xu Beihong) (1895-1953), byl okouzlen hlavně západní  realistickou malbou a její perfektní technikou a přesné zachycení realit byly podle něj lékem na zkostnatělé stereotypní vyjádření v tradiční čínské malbě ortodoxní školy. 

 

      Sü Pej-chung – Koně

 

 

 

 

 

 

Sü Pej-chung – Jarní déšť na řece Li

 

 

V roce 1949 navštívil Prahu v souvislosti se Světovým kongresem obránců míru. Lin Feng-mien林風眠 (1900-1991), byl naopak inspirován modernisty a moderními evropskými směry – fauvismem, kubismem apod. Měl rád Henryho Matisse. Některé tušové obrazy jsou k nerozeznání od olejů.

 

     

 

        Lin Feng-mien – Dáma a hra 

 

 

 

 

 

 

 

A Liou Chaj-su劉海粟 (Liu Hai-su) (1896-1994). Všichni studovali v zahraničí (Francie, Německo, ….), malovali jak olejomalbu, tak tušovou malbu, a později měli významné pozice na Akademiích Sü Pej-chung v Pekingu, Lin Feng-mien v Hangzh a Liou Chaj-su v Šanghaji

 

 

Liou Chaj-su – podívaná na hory Huang Shan

 

Ukončíme tento přehled další generací malířů je to Li Kche-žan李可染 (Li Keran) (1907-1989), student Hang-čou akademie u Lin Feng-mien, pak akademie v Pekingu. Původně tvořil evropskou malbu, oleje, skici tužkou, trochu fauvistické a impresionistické, ale později si vytvořil vlastní styl krajinomalby.  

 

 

     Li Kche-žan – Krajina

 

 

 

 

 

 

Další byl Fu Pao-š´傅抱石 (Fu Baoshi) (1904-1965), studoval v Japonsku, navštívil východní Evropu a také Českou republiku. Uměl realistickou malbu, ale spíše příklon k čínské tradici, kompozice po vzoru monumentálních krajin dynastie Sung. Také maloval typické postavy starých literátů.

 

 

     Fu Pao-š´ – Krajina čtyř ročních období

 

 

 

 

  

 

 

 

 

          Fu Pao-š´ - Krajina

 

 

 

 

 

 

 

A jako posledního uvedeme Pchan Tchien-šou潘天壽 (Pan Tianshou) (1897-1971), také měl klasické vzdělání, byl to velký znalec starého malířství, technik a postupů, teorie a autor o čínské malbě. Jeho originalita tkví v tom, že se dokázal vzdálit svým vzorům a vytvořil téměř abstraktní kompozice. 

 

Pchan Tchien-šou – Borovice a kámen

 

Zhao Shao'ang赵少昂 (1905-1998) byl známý jako malíř krajin, zvířat, květin, hmyzu a ryb, a je zvláště dobře známý pro jeho obrazy cikád. Narodil se v Panyu v provincii Kuang-tung, Zhao prošel soukromým vzděláním, včetně výcviku u respektovaného Lingnanského malíře Gao Qifeng. Poté se stal učitelem na Fushan Akademii umění ve věku 23 let v roce 1930, získal zlatou medaili na Brusel International světové výstavy v Belgii, a založil Lingnan umělecké studio v Guangzhou.

 

 

    Zhao Shaóang – Ptáček

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                Posbíral a sestavil