V této kapitole se ohlédneme do historie japonské tušové malby. Na formování vývoj japonské tušové malby se významně podílela čínská malířská tradice. Tradiční japonské malířské umění, známé v Japonsku jako sumi-e (墨 絵, nebo suibokuga, 水墨画, někdy také jako zen-ga, 禅 画, i když tento výraz je výlučně spjat se zenovou filozofií, doslovně znamená "zen obraz"), vzniklo v Číně během dynastie Tang (唐朝, 618-907). Poté byl zaveden do Koreje a Japonska prostřednictvím obchodních cest po moři, toto umění přinesli buddhističtí mniši z Čchan (Japonsky: Zen; 禅) sekty. Čínská filozofická koncepce ve ztvárnění vnější reality významně ovlivnila japonskou tušovou malbu, přesto se liší od čínské tušové malby. V japonské tušové malbě, ovlivněné čínskou teorií, se zobrazení pravdivé podstaty zakládá nejenom na vnější vizuální podobě, ale také na vnitřní charakteristice obrazového děje nebo objektu. Navíc, v japonské tušové malbě – krajinomalbě je tendence zachytit nekonečnou proměnlivost přírodní lokality a její příznačnou specifickou atmosféru v průběhu časové proměny před filozofickým obsahem čínských krajinomaleb a ani tu není snaha vytvořit věrnou kopii vnější skutečnosti. Obsahovou stránkou tušové malby se tak stává nálada pojatá tvůrčí senzualitou autora. Za zmínku také stojí to, že rozlišování stylů jako jsou malby krajin, figur tak i obrazu květin a ptáků došlo až v době Edo, zejména v 18. století.

Teoretická pojednání o malířských principech vycházela hlavně z čínských předloh, které se až na malé výjimky začaly v Japonsku rozšiřovat díky dřevotisku až na počátku 17. století. V tomto období vycházejí manuály malby jap. Edehon jsou to příručky pro začínající malíře, kde jsou černobílým dřevořezem repro-dukovány slavná díla minulosti z Číny i z Japonska.

Ukázka z MANUÁLU ZE ZAHRADY HOŘČIČNÉHO SEMÍNKA 

Rané malířské manuály vznikly jako japonské varianty slavných čínských předloh, bylo to například dvanáctisvazkové barevně tištěné album SÍŇ DESETI BAMBUSŮ nebo třináctisvazkový MANUÁL ZE ZAHRADY HOŘČIČNÉHO SEMÍNKA芥子园画传 (čínsky Jieziyuan huazhuan) vyšel v letech 1679 a 1701 (japonsky Kaishien gaden) v roce 1748 vychází barevný dřevořez. Každý svazek přináší oddíl stejných námětů v podání různých mistrů ve stylu mingské a raně chingské malířské tradici. Nejvýznamnější literární texty s umělecko-teoretickými kritérii malby a estetiky, vytvořené během období Šesti dynastií a dynastie Sung (10.-13. století), byly přijímány v Japonsku jako oficiální model v rámci celospolečenské normativní filozofie neokonfucianismu a zahrnovaly výhradní principy pro japonskou malbu až do poloviny 19. století. V japonské tušové malbě – krajinářství přetrvávala tendence k prolínání starých malířských konvencí s novými styly současnosti na základě novější interpretace. Toto prolínání je charakteristickým rysem japonské malby, zároveň i obecně působící konfuciánskou filozofií projevující se v neustávajícím dialogu mezi minulostí a přítomností.

Osm výhledů do údolí Xiao a Xiang řeky – Unkoku Tókaku 18. století

Malíři neustále reagovali na stejná témata viděná z odlišné časové perspektivy. Z čínské tematiky byl v japonském krajinářství nejvíce zobrazován námět Osm pohledů na řeky Siao a Siang (Xiao xiang) (jap. Šóšó hakkei), který se objevoval již ve středověké zenové malbě. Z něho pak vzešla tematická parafráze s motivy japonské krajiny, z nichž nejčastěji byly série Osm pohledů na jezero Biwa (Ómi hakkei) nebo Osm pohledů na staré Edo (Edo kinko hakkei). Z oblíbených obrazů slavných míst na japonském souostroví se zobrazovala ta, která uchvacovala přírodní krásou jako hora Fudži, ale i ta, která učarovala posvátnou symbolikou jako sídlo přírodních sil kami (vodopády, skály aj.)

OBDOBÍ ASUKA 592-710 A OBDOBÍ NARA 710-794

První kontakt Japonců s uměním čínské tušové malby se odehrál během období Asuka (飛鳥 時代, 592-710) a období Nara (奈良 時代, 710-794). Z těchto období se toho mnoho nedochovalo. Malířská tvorba vznikala na základě filozoficko-náboženských témat v tomto případě to byli Buddhistická témata. Proto v tomto období se tvorba převážně omezovala na buddhistické ikony. V této tvorbě, malba krajiny, motivy květin a ptáků (živočichů) měla význam pouze jako doprovodný obrazový prvek buddhistických ikon. Krajina byla zobrazena na těchto filozoficko-náboženských tématech jako pozadí k hlavnímu námětu buddhistické ikonografie a byla příkladem ryze imaginární hodnoty, jejíž podoba se přenášela nejčastěji z ustálené čínské tradice.

OBDOBÍ HEIAN 794-1185 A OBDOBÍ KAMAKURA 1185-1333

Druhá vlna uměleckého vlivu se objevila během čínského období dynastie Song (宋朝, 960-1279) a Yuan (元朝, 1271-1368) respektive v období japonského Heian (平安 時代, 794-1185) a Kamakura (鎌倉 時代, 1185-1333). Takuma Shga (宅磨勝賀, 12. století) byl první, historicky doložený, japonský tušový malíř. Byl tvůrcem dvou šestidílných panelů (japonsky 屏風, byōbu), v současné době vystaveny v Toji chrámu (東 寺) v Kjótu. Namalované v roce 1191, představují dvanáct nebeských strážců z buddhistické mytologie. Přestože Takuma Shoga stále používal barvy ve svých pracích jako dominantní médium, silné kontury nakreslené tlustou černou čárou odpovídají stylu dynastie Song, to byl velký umělecký průlom pro japonské malířství Muromachi (室町時代, 1337-1573) a Azuchi-Momoyama (安 土 桃山 時代, 1573–1603) období, které následovalo.

       12. století buddhistický Brahma (vpravo) a

        Indra (vlevo) Takuma        Shóga.

Tradice zobrazování přírodních krás slavných míst (meišoe) v japonském malířství a poezii zakořenila během středověkého období Heian v bohatém kulturním prostředí kjótského císařského dvora. Dalším tématem japonské malířské tvorby byla inspirace literaturou. Již středověká heianská poezie opěvovala fenomenální přírodní krásy a rozvinula estetické kategorie krásy ve zbásněných vizích. Podobně jako v literátské malbě byl obraz často vizualizací básně (čínské), která jej doprovázela v kaligrafii nebo jen v symbolickém náznaku. 

Původně čínský obrazový žánr s motivy květin a ptáků (čínsky chua niao, jap. kachó) se také asimiloval v japonském malířství poměrně záhy, nejstarší památky se zachovaly z 12. století. Obrazy čtyř ročních dob (shikie) a obrazy květin a ptáků (kachóga) ve středověku podle čínských vzorů zhotovili profesionální klášterní malíři – ať už jako čistě monochromní nebo kolorovanou tušovou malbu.

OBDOBÍ MUROMAČI 1392-1573 A AZUCHI-MOMOYAMA 1573-1615

Muromači室町時代a Azuchi-Momoyama období安土桃山時代, byla doba, kdy mnozí čínští umělci utíkali do Japonska, jako například Lanxi Daolong (蘭溪 道 隆, 1213-1278; Japonsky: Rankei Dōryu), Wuxue Zuuan (無 学 祖 元, 1226-1286; Japonsky: Mugaku Sógen), Yishan Yining (一山 一 寧, 1247-1317, Japonsky: Issan Ichinei) a další. Tito přistěhovalci, zvláště Yishan Yining, byli umělci, kteří se podíleli na šíření popularity umění tradiční tušové malby v Japonsku.

Významnou roli sehrála čínská literátská malba (tz. bunjinga), jejíž čínské vzory pronikly do Japonska v období Muromači (15.století). Tento styl malby vznikl za čínské dynastie Sung, kdy akademičtí malíři zůstali u severního císařského dvora, zatímco malíři s moderním uvolněným výrazem štětce odešli na jich, kde vytvořili tzv. Jižní školu (tz. nanga). Toto dělení se pak táhlo celou historií čínské i japonské malby. Témata, těchto umělců byla krajina, květy, ptáci a tzv. čtyři přátelé (tj. borovice, bambus, slivoň a orchidej). K samotnému rozkvětu literátské estetiky a malby došlo až od 17.století, kdy se tvorba malířů literátů začala formovat. Tito umělci byli vzdělaní amatéři ze vznešených a úřednických kruhů, kteří se věnovali malbě, kaligrafii a poezii jako své zálibě.

Literátská malba byla orientována na čínské vzory. Japonští malíři té doby poznávali čínské malířské umění jednak z manuálů malby a jednak také z autentických tušových obrazech vytvořených čínskými zenistickými mnichy sekty Óbaku, jako malíři zde vynikli čínští mniši známí v Japonsku jako Ingen Rjúki, 1592-1673 (čínsky: Jin-jüan Lung-čchi 隱元隆琦) či Mokuan Shōtō, 1611–1684 (čínsky: Mùān Xìngtā, 木庵性瑫).

A také proto zenová doktrína, která měla velký vliv na japonské tušové malby, zavedla nové poznatky do tohoto umění. Zpočátku obrazy mnichů líčili, scény z každodenního života, zenových mistrů, ptáky, větve rozkvetlé třešně, divoké orchideje, bambus, a tak pod. Ale o tomto tématu se budeme podrobněji zabývat později v samostatné kapitole níže Vývoj Čchenové (Zenové) malby. Posléze se krajina stala hlavním tématem suibokuga (水墨画).

Dva velcí patroni umění tušové malby byli shogunové Ashikaga Yoshimitsu (足 利 義 満, 1358-1408) a Ashikaga Yoshimasa (足 利 義 政, 1435-1490).  Pomáhali umění tušové malby opustit zdi klášterů, aby se stala dominantním stylem malby v Japonsku.   

Krajina ze čtyř ročních období – Tenšó Šúbun

Pozdní 13. a 14. století, byla také doba, renomovaných tušových malířů, jako je například Tesshu Tokusai (1342–1366)., Gyokuen Bompo (1347–1420), nebo Ryozen a je například polovina 15. století). Jeden z mistrů byl Josetsu (如 拙, fl 1405-1423)., císařský dvorní malíř šóguna Jošimoči Ašikaga (足 利 義 持, 1386-1428). Také Tensho Shūbun (天 章 周文, zemřel c 1444 -. 50). Jeho obrazy byly nazývány Shiga jiku, svitky, ve kterých se spojila poezie, kaligrafie a tušové malby. Nicméně, nejvíce slavný malíř tohoto období, byl s největší pravděpodobností Sesshū Tōyō (雪 舟 等 楊, 1420-1506). 

Sesshú Tóyó – Krajina podzim a zima

Tesshu Tokusai – Orchideje, bambus, šípky a skály

Poslední malíř, který sloužil Ašikaga šógunově rodině, byl stejně slavný Kano Masanobu (狩 野 正 信, 1434-1530). Byl zakladatelem Kano malířské školy. Na 300 let se tato škola stala oficiální dílnou malířů shoguna. Tato škola měla silnou podporu obou císařských dvorů a zenových klášterů. Kano škola začala slučovat japonské a čínská témata s barevnou malbou. Také obrazový žánr s motivy květin a pták (kachóda) byl od 15. století doménou akademie Kanó a dalších škol zaměřených na přírodu

                                       Kano Masanobu bílý jeřáb bambus a skály

Postupně, tušová malba začne opouštět ortodoxní jednobarevné plochy a vydá se do bohatého období tušové malby Azuchi-Momojama (1573–1615) a Edo (1603-1868). Tato skutečnost otevřela novou éru v japonském umění tušové malby. Azuchi-Momoyama období byla doba politického neklidu, domácích válek mezi šlechtickými rody, které pozitivně ovlivnily nejen umění suibokuga, ale umění obecně.

V 16. století, slavný malíř Kano Eitoku (狩 野 永 徳, 1543-1590), pokrývá četné hradní zdi s obrázky draků, tygrů, lvů, mytických čínských volně žijících ptáků, obrovské kvetoucí stromy, a tak dále. I když bohatě zdobené, každý z nich byl poznamenán jistou jednoduchostí.

                       Kano Eitoku – Květin a ptáků ze čtyř ročních období, Fénixčtí ptáci

Začali se objevovat nové školy umění malby. Které konkurovaly škole Kano. Za zmínku stojí Hasekawa škola (長谷川 派, spojený se jménem slavného malíře Hasegawa Tōhaku (長谷川 等 伯, 1539–1610). Další například byli Kaiho Yūshō (海北 友 松, 1533-1615) a Soga Chokuan (曽 我 直 庵, aktivní cca 1596-1615, datum narození a smrti nejsou známé)

Azuchi-Momoyama období bylo relativně krátké, ale hodně rušné doba. A hrálo silnou roli ve vývoji japonského umění vůbec. Toto období bylo obdařeno talentovanými umělci, kteří zanechali za sebou vynikající mistrovská díla, které byly a jsou kopírovány dodnes.

                          Hasagawa Tóhaku – Ptáci a květiny

            Kaiho Yûshô – Borovice a švestka v měsíčním světle (levá část dvoudílného obrazu)

V období dynastie Azuchi-Momoyama také žil Mijamoto Musaši宮本 武蔵 (13. června 1582-1645). Také známý pod jménem Takezó Šinmen, je jedním z nejznámějších šermířů všech dob. Narodil se v provincii Harima. Pod vedením Ukitů a Ašikagu bojoval jako voják v bitvě u Sekigahary. V jeho nejvýznamnějším literárním díle, knize Gorin no šo (Kniha pěti kruhů), najdeme jen málo autobiografie, spíše se věnoval rozboru boje muže proti muži. Uvádím ho zde také, protože byl vynikající malíř a kaligraf, a i když nebyl přímo zenovým mnichem byl podrobně obeznámen jako samuraj se zenovou filozofií. Dochovalo se několik autoportrétů a krajinomaleb. Vynikal i v dalších oborech a řemeslech, jako bylo například truhlářství a tesařství. 

JAPONSKÁ TUŠOVÁ MALBA V OBDOBÍ EDO 1615-1868

Bitva u Sekigahary (関 ヶ 原 の 戦 い), je často zmiňována jako bitva bitev, byla to událost nanejvýš důležitá v japonské historii. Tuto velmi krvavou bitvu vyhrál Tokugawa Ieyasu (徳 川 家 康, 1543-1616), který se v roce 1603 stal šógunem a upevnil si moc jako vládce Japonska. Tokugawa chytře využil vítězství zavedením hegemonie Tokugawského rodu, která trvala 250 let. To také bylo naposledy, kdy šógun ovládl Japonsku. Jedním z nejvýznamnějších rozhodnutí, které učinil šógun Tokugawa v roce 1635, bylo oficiální nařízení naprosté izolaci Japonska od vnějšího vlivu. Japonci nesměli opustit ostrovy, a cizinci nesměli vstoupit do Japonska. Porušení tohoto zákona bylo potrestáno smrtí. Jen několik vybraných míst bylo určeno k obchodnímu styku s vnějším světem, bylo to například místo Deshima malý ostrov v blízkosti přístavu Nagasaki, který byl určen pro obchod s Čínou a Holandskem. Dalším krokem bylo pronásledování křesťanů a zákaz křesťanského náboženství. To přímo souvisí se selským povstáním na poloostrově Shimabara. Vzpoura byla odpovědí na extrémně vysoké daně. Revoluce byla řešena brutálním způsobem. Výše uvedené události měly přímý vliv na umění. Pomineme-li vzpoury a opatření přijatá proti křesťanství, období Edo byl docela klidný čas v historii Japonska.

Představitelé Tokugawského rodu bohužel neukázali velký zájem o umění, což je docela v rozporu s postoji šógunů dřívějších období, jako například Muromači (室町時代, 1337–1573) a Azuchi-Momoyama (安 土 桃山 時代, 1573–1603). Na druhé straně, města se vyvíjela velice dynamicky, a stala se uměleckými centry (především malířství, ale i jiných umění). Největší město tohoto období se stalo Edo (dnešní Tokio). Bylo to také místo, kde byla umístěna vojenská vláda (tzv. bakufu 幕府). Edo začalo pomalu zaujímat pozici jako hlavní město místo Kjóta. Edo bylo také významným centrem velkého počtu různých druhů umění.

Umění malby z minulých období byla převážně založena na buddhistický tradicích a estetice. I když se tyto motivy ještě používaly v umění, modernější přístup byl stále dominantnější.

Kano Tanyú – Podzimní vítr nad řekou Xiang

Možná nejtradičnější malíř tohoto období byl proslulý Kano Tanyū (狩野探幽 1602–1674), který po svém příchodu do Edo byl jmenován jako oficiální malíř šóguna. Jeho styl byl vázán na monochromatické tušové malby. Tvorba této školy malířství, byla dodávána na každý hrad v zemi, stejně jako na císařský palác. Aačkoli on sám zůstal ve stínu zakladatelů různých malířských škol, které byly vytvořeny v období Azuchi-Momoyama.  Navzdory tomu, že Kano Škola (狩 野 派) a jeho studenti byli oficiálně uznávání umělci, a těšili se ochrany šóguna a prestiže sloužit Tokugawa rodině jako oficiální umělci, japonská města pomalu přinášela nové umělecké tendence, které nebyly spojeny s tradičním stylem malby zastoupené školy Kano. Barvy se začaly stávat nejen důležitým prvkem obrazů, ale také dominantním. Začali se objevovat obchody s názvem "e-ya" (絵 屋 obchod s malířstvím), kde bylo možné z koupit obrazy. Dvě hlavní malířské školy, Kano a Tosa (土 佐 派, Tosa-ha), jsou zaplaveny objednávkami a nadále vytvářejí vynikající umělecká díla v tradičním stylu.

                                            Kano Tanyú – Krajina a tygr

Literátská, Jižní malba – nanga

Také tu byli malíři literátské malby (bunjinga), kteří se hlásili k odkazu tzv. Jižní malby (nanga). V tomto období došlo k největšímu rozkvětu literátské estetiky a malby, kdy se škola nanga začala formovat. Dalším zdrojem poučení pro literáty byla soudobá evropská barokní malba reprodukovaná na mědirytinách, které dováželi holandští malíři do Nagasaki. Patří sem například slavný malíř druhé generace literát-ských malířů Ike no Taiga池大雅 (1723-1776), autor tušových krajin ztvárněných odvážným volným rukopisem.

V roce 1803 vyšlo už posmrtně tiskem černobílé Album krajin od Ike Taigy a I Fukyúa (Ike Taiga I Fukyú sansui gafu). Současníkem Taigy byl Yosa Buson与謝蕪村 (1716-1783) básník formy haiku a malíř krajin i figur ve stylu nanga. Mezi geniální malíře třetí generace literátské malby patřili Tani Bunchó文晁 1764-1840 (pseudonym Shazanró寫山樓), album Ilustrovaná kniha od Shazanróa (Shazanró gahon) z roku 1811. Yata Koshú (Hatta Koshu) 八田古秀 (1760-1822), Album od Koshúa (Koshú gafu) z roku 1812. Kameda Bósai亀田鵬斎 (1752-1826), Hory mého srdce (Kyóchúzan) z roku 1816. Předchůdci moderní japonské malby. Představitelé tvorby kachóga, kteří patřili k literátské malbě bunjinga byli ve druhé polovině 18.stolení, Só Shiseki宋 紫石 (1712-1786) a Tatebe Ryótai (zvaný Kanyósai, 1719-1794), byli žáky Yúhiho, který svůj styl odvozoval přímo od Shan Nan-p´ina. Só Shiseki vydal Album květin a ptáků (Kachó gafu). 

Yosa Buson – luňák v dešti

Také další literáti z počátku 19. století malovali své květiny a ptáky širokým štětcem bez obrysových linií, technikou „bez kostí“ (mokkotsu). Patřili mezi ně Ónishi Chinnen, Tani Bunji, Mori Shunkei a Mori Sosen, ale i ósačtí malíři Hasegawa Settan s knihou Přehled staré malby (Koga yóran, 1812) a syn Shunbokua, Óoka Umpo. K nejpozoruhodnější produkci japonské knižní grafiky patří individualistická alba malířů literátů (bunjinga).

                                             Kameda Bósai – z knihy Hory mého srdce

                                    Tani Bunchó – Podzimní měsíc 

Populární školy tzv. japonsky -  ukiyoe