Čchen (ZEN) v Číně

Čchen je nauka, která vznikla propjením, syntézou čínské filosofie nazývané Tao a Buddhismu, který puvodně přišel z Indie, prostřednictvím Bódhidharmi, někdy v 6. století. Zlatý věk čchen prožíval v Číně během dynastie Tchang (618-906), toto obdobý je bohaté na mnoho velikánů mistrů čchenu, jedním z nejdůležitějších byl Chuej-neng慧能nebo惠能 (638-713), šestý zenový patriarcha, autor tribunové sútry, což je jeden z důležitých textů zenu, je to jediná sútra kde je znám autor. Dalším byl  Džóšu Džúšin (778-897) čín. Čao-čou Chung-šen趙州從諗, byl jedním z největších mistrů zenu za dynastie Tchang, zlatého věku zenu.

                                                       Znak pro ČCHEN - ZEN

Lin-ťi I-süan臨濟義玄jap. Rinzai Gigen臨済義玄 (zemřel 866), jeho japonské jméno Rinzai se užívá k označení jedné ze dvou hlavních škol japonského zenu, která se dochovala dodnes. Velkou oblibu jak u obyčejných lidí, tak u vládnoucí třídy čchen dosáhl v obdobý dynastie Sung (906-1276) stal se nejsilnějším duchovním učením čínské kultury te doby, čchenové kláštery se staly hlavními centry čínské vzdělanosti. V období jižní dynastie Sung 1127-1279 měl čchen nejsilnější vliv na čínskou vzdělanost. Poté v Číně čchen postupně ztrácí na síle a v dobách vlády dynastie Ming (1368-1644) už nebyl pro obyvatele Číny a jejich život důležitý. Opravdový rozkvět zenu a zenového malířství nastal teprve v Japonsku. Blíže v kapitole Zen v Japonsku

Původně byl zen jen naukou různých technik, způsobu meditace a vhodných cviků na soustředění. Ve skutečnosti Zen není náboženství ani filozofie, ale spíše metoda, návod jak žít v reálném světě. Pokud člověk bude žít podle zenu, nezaručí mu to životní pohodlnost ani harmonii do konce života, nezbaví ho to zvratů a utrpení, ale ani se nesnaží vykládat svět jedinou pravdivou cestou a rozhodně neučí nic o tajemném poznání o tomto nebo kterémkoliv jiném světě. Naopak praktikování zenu naučí člověka v životě umět splynout s dějem věcí, brát věci takové, jaké jsou. V zenu jde hlavně o to, umět vést život – v souladu s přírodou, celým svým okolím, v neustálé snaze dojít poznání vlastní podstaty – satori (poz. poznání či pochopení jak se věci vlastně mají).  

Zen pronikl jak od filosoficko-náboženské sféry Číny, Japonska a i ostatních zemí Asie kam se dostal. Ale také zároveň významně ovlivnil estetiku těchto kultůr. Projevil se snad ve všech formách umnění, od malířství, poezii, archytektůry, keramiky, divadla, čajového obřadu, ikebany, zahradní archytektůry a samozřejmě bojového umění atd.. V Číně, kde čchen i jeho výtvarné vyjádření vzniklo, se většina těchto obrazů nedochovala, nejobdivovanější díla najdeme v japonských klášterech a sbírkách, kam byly od 13. století dováženy.

Teoretický a filozofický rozsah zenové tušové malby

Zen učí, že skrze meditaci, své vědomí a sebekázeň, je člověk schopen dosáhnout osvícení (Japonsky: Satori, 悟 り), kde člověk vidí pravou podstatu věcí. Zen je o jednoduchosti, rituální svobodné existenci, dosažení cíle přes obyčejný a nejpřirozenější cestou. Tvorba obrazů, je dalším krokem na cestě k osvícení. Upuštění od použití barev spojené s nutností vyjádření poselství z hlubin, vede k neustálému sebezdokonalování. Obraz, malba má být vytvořena bez jediné opravy, retuše. Jedna čára znamená jeden tah štětcem, a každý tah je samostatný subjekt. Dokonce ani v malířství není umělecké dílo považováno za pouhé zpodobnění přírody, nýbrž je samo považováno za přírodní výtvor. Samotná technika totiž zahrnuje i umění neuměleckosti neboli to, co Sabro Hasegawa nazval „kontrolovaná náhoda“, takže malby jsou vytvářeny a utvářeny stejně přirozeně jako útesy a traviny, které zpodobňují. Jádrem věci je spíše v tom, že pro zen neexistuje dualita, neexistuje konflikt mezi přírodním elementem nahodilosti a lidským elementem kontroly. Neexistuje žádný prostor pro chyby (tz. že vše je takové jaké to má být). Každý obraz má cíl. To je navrhnout cestu životem pro ty, kteří vědí, jak ji najít. Často obrazy zdobí kaligrafie, která, mimo jiné, poskytují rady. Tušové obrazy jsou plné symbolismu a skrytých významů. Dokonce i bílý prostor obklopující hlavní téma, je tam proto, aby vedlo a našeptávalo o skutečném významu malby a také divák si může zbitek díla sám domyslet a dotvořit. Prázdná plocha je součástí malby a ne jenom nepomalovaným prostorem. Tajemství této techniky spočívá v umění vyvážit tvar prázdným prostorem a hlavně poznáním, kdy už jsme „řekli“ dost. A navíc tvar, který je v tak integrálním vztahu k prázdnému prostoru kolem, navozuje pocit „podivuhodné prázdnoty“, ze které jevy a události náhle vystupují. Tuto techniku, bychom mohli téměř nazvat „malování nemalováním“. Konstruktivní síly lidské mysli nejsou o nic umělečtější než formativní činnost rostlin nebo včel, takže z hlediska zenu není žádný protimluv, když řekneme, že umělecká technika je kázeň ve spontaneitě a spontaneita v kázni. (A.W.Watts – Cesta zenu, str. 181). Technika se provádí bez zábran mocnými tahy štětce, jež se pohybují, i když je malba dokončena. Tahy a údery které zahrnují škálu od delikátní elegance až odvážně drsné, jejich textura je výsledkem „kontrolované nahodilosti“. (A.W.Watts – Cesta zenu, str. 186. Snad největším mistrem „hrubého“ štětce po Mu Čchim byl japonský mnich Sesšu (1421-1506). Zenistický názor na malbu, v malbě převažuje znakovost a výrazovost tušové stopy nad mimetickou snahou po napodobení skutečnosti. Na první pohled, umění japonské tušové malby se zdá být jednoduché. To je ovšem iluze. Vyžaduje to pevnou ruku, zaměření skutečného mistra, a znalosti o tom, jak ovládat celé spektrum šedých tónů.

                                               Hiroshi YOSHIDA-Garden in Okayama

…sledujeme-li navíc, svéráznou cestu originální japonské kaligrafie odlišnou od čínské, pochopíme vzápětí, proč si znalci umění z Evropy a Ameriky všimli blízkosti zenového malířství (založeného na kaligrafických hodnotách s díly moderního abstraktního umění Západu až tehdy, když oni sami pro sebe objevili nefigurativní malířství a začali si ho cenit.

Zenové malířství začalo být vlastně v Japonsku studováno pravděpodobně až díky modernímu evropskému a americkému uměni. Je fakt, že západní ani japonská věda prakticky nevěnovala pozornost umělcům, o nichž tu bude řeč.

…najdou se ale i takoví historici umění (např. René Sieffert, kteří tvrdí, že umění zen je podvrh, či dodatečný výmysl velkého popularizátora dra Suzukiho. Faktem zůstává, že díla čínského umění souvisejícího s čchanem byla uchována v soukromých i klášterních sbírkách a že posledně jmenovaní mistři zenového malířství, byli považováni řadou sběratelů a znalců za hodných uznání a ochrany, třebaže se o nich nepsalo v odborné literatuře. Tak byla zaručena kontinuita jejich díla a možnost objevení jejich génia.

Dělení malby na čtyři základní typy dle nálady - fúrjú:

- Malby, jež mají atmosféru klidu a osamělosti, se nazývají sabi. 

- Taková nálada, kdy umělec cítí depresi a smutek a v této zvláštní pocitové

   prázdnotě letmo zahlédne a zachytí něco víceméně obyčejného a neokázalého

   v celé jeho neuvěřitelné „takovosti“, se nazývá wabi.

- Když určitý okamžik evokuje intenzivnější, nostalgický smutek spojený s časem

  podzimu a s pomíjivostí světa, říká se tomu aware.

- A když náhle spatříme nebo vnímáme něco tajemného zvláštního, co poukazuje

  k neznámému, které nelze odhalit, je to nálada zvaná júgen.

Japonský specialista na zenové umění P. Hisamacu jmenuje sedm jeho estetických principů:

1. Nepravidelnost/asymetrie- umělecké ambice směřují tu nikoli k dokonalé formě, ale za ní – a tím za formu vůbec.
2. Jednoduchost – snaha po vyjádření podstaty věci bez zbytečných detailů.
3. Drsnost – ve smyslu zdrsnění vlivem zubu času, kterým se vyjeví individualita charakteru věci.
4. Přirozenost- oproštění od vyumělkovanosti a všech příkras.
5. Subtilnost – nepřesný výraz, nejasnost má širší postih než přesný tvar, či slovo. Odchylka od pravdy je tedy menší (mlha na obrazech sloužila původně jako prostředek k vyvolání iluze prostoru, postupně se stala znakem pro „absolutní prázdnotu“ chápanou jako pozitivní prvek).
6. Bezpodmínečná svoboda – absolutní nevázanost na autoritu – svět, Buddhu či úsilí po nevázanosti.

      7. Klid – nemá být rušen hlukem, vzruchem a ani úsilím o jejich potlačení… 

MA-AI

Jedním z charakteristických rysů asijské kultury je pojem ma, jejž lze – dle souvislosti – překládat jako místo, prostor, interval, rytmus či načasování.  V malířství se ma hojně využívá jako negativní prostor: to znamená, že velké části obrazu jsou ponechány prázdné anebo jen lehce dotčeny štětcem k vytvoření představy mraků či vzdálených hor anebo široké vodní plochy a tak podobně.

Fenomen ENSO - kruh

Enso je japonské slovo které znamená "kruh" a koncepčně je silně spojený se Zenem. Enso malovali snad všichni zenový malíři a to proto, že perfektně vyjadřuje podstatu zenu. Enso je možná nejvíce obyčejný předmět v japonské kaligrafii, provádí se jedním tahem štětce a symbolizuje, že nic nemá začátek ani konec, viditelný a neviditelný, absolutní plnost v prázdnotě, jednoduchost, úplnost, dokonalá harmonie, osvícení, jednoty života, cyklickou povahou existence a je to také "výrazem okamžiku". Výborně symbolizuje prostotu, koncentraci na jeden prvek a zároveň cyklickou podstatu věcí. Věří se, že charakter umělce se plně odráží v tom, jak maluje Enso, a že pouze ten, kdo je duševně a duchovně vyrovnán a v harmonii může malovat skutečné Enso.

                           Beppe Mokuza – Enso     

Historie Zen tušové malby

Ve stejné době jako čchenová (zenová) malba se vyvíjela literátská malba, čínští čchenoví malíři navazovali na již vysoce rozvinutý projev světského umění. Již v 8. století vznikla tzv. „Jižní škola“ která byla v opozici „severní škole“ tíhnoucí k profesionální, akademické malbě. Zakladatelem jižní školy je označován umělec malíř a básník Wang Weje (asi 699-760), který jako první začal výhradně používat pouze černou tuš a plochy vyplňoval rozmývanou tuší různých odstínů. Jako první čchenoví malíř kterému je připisována dvojice obrazů které se dochovali je čínský mnich Š´-kche (Shih-ko) 10. století. Byl to člověk excentrických způsobů, jenž údajně „úmyslně urážel a šokoval ostatní adresnými satirickými verši“.  

                                            Š´-kce - Patriarcha s myslí v harmonii

Dalším mnichem malířem v období dynastie Jižní Sung byl Liang Kai  梁楷, (c 1140 – c 1210). Byl také známý jako „bláznivý Liang“ poté co odešel z akademie do kláštera. Ačkoli byl přijat do malířské akademie císaře Ning-cunga, kde byl vážen a vyznamenán, akademii po pár letech působení 1201-1204 z vlastního vůle opustil a vydal se cvičit Čchan (zen) buddhismus. 

Liang Kai - básník Li Po

Je nejvíce známý pro vznik a rozvoj stylu "Xie Yi" (někdy překládáno jako "skicovací styl") malby, kde cílem je vytvořit předmět nebo atmosféru s minimálním využitím detailů; vyžaduje to hluboké zvládnutí techniky malby a dokonalé soustředění, ale také umožňuje tzv. „řízenou nahodilost“ krásu náhodných efektů tahů.

Xie Yi styl je úzce spojen s "náhlím osvícením", "bdělostí" a "spontánnosti" s aspekty školy zen buddhismu. Na obrazech Liang Kaie lze sledovat škálu tušových technik, které čchanové malířství používalo.  

 Mu Čchi (Mu Ch´i), (1180? -1250?) čín.: 牧 溪, byl opatem kláštera Liou-tchung-ś. Mu Čchi byl jeden ze dvou velkých představitelů spontánní techniky čínské malby (druhý je Liang Kai).

Mu Čchi - Šest tomelů

Yu Chien byl čínský mnich, malíř známý jako Fen Yu-chien (芬玉澗 data jeho narození a smrti nejsou známa), působil ve 13. století za dynastie Jižní Sung.  Yu Chien má být jedním z prvních, následovníků Mu Chi.

                  Yu Chien ne „Osm Scénes of Xiaoxiang“ (pouze tři scény byly předávány z generace na generaci)

Čchenové malíře spojujeme s okruhem tzv. literátů, tedy vzdělanců umělců amatérů. Literáti byli muži, vzdělaní v klasickém konfuciánském kánonu, jejichž životním posláním bylo dodržování konfuciánských principů a etiky při práci ve státní správě. Ve volném čase skládali básně a eseje, psali kaligrafii a mnozí i malovali. Ve druhé půli 11. století se dostala do popředí zájmu malujících literátů otázka expresivity malířského díla, tedy zda má vyjadřovat objekt, anebo spíše subjekt. Primárním zájmem tvůrce nebylo totiž postihnout věrně skutečnost, nýbrž to, aby vyjádřil své vnitřní duchovní souznění se zobrazovaným předmětem či scénou. Například literát a malíř bambusů Su Tung-pcho (1036-1101) prohlásil „Kdo hovoří v umění o tom, jak důležitá je podoba předmětu na obraze, zůstal na úrovni dětského chápání“. Z hlediska formálního dávali vzdělanci přednost monochromní malbě, rozvíjeli tušové techniky, které nazývali „hrou s tuší“ (si-mo), volili deformované tvary a archaizující stylizaci, úmyslně používali postupů, jež působily neobratně a naivně. V kaligrafii mohli uplatňovat dokonce abstraktní formy znaků. Jejich výtvory, provedené v excentrických stylech, se označovaly za i-pchin, tj. „nespoutaná, nezařaditelná díla“. Tento umělecký směr začal kritikem, malířem bambusů Su Š´a (1036-1101). Velkou formativní dobou tohoto stylu bylo nepochybně období dynastie Sung (959-1279), reprezentují je malíři jako Sia Kuej, Ma Jüan, Mu Čchi (styl hrubý štětec) a Liang Kchaj.

Čchenoví malíři vyznávali obdobné estetické hodnoty, ale lišili se od literátské malby intelektuálním přístupem, včetně volby námětu. Témata těchto tvůrců byla čtyřnohá zvířata, jedlé plody a postavy nejčastěji to byli Buddha, Daruma, Hotei, taoistické postavy, patriarchové zenu. Také po technické stránce, tedy ve způsobu, jakým zacházeli se štětcem a s tuší, se literátům podobají, projevovali se však mnohem radikálněji. Čchenoví tvůrci zjednodušili tvar předmětu a minimalizovali počet tahů, jimiž vyjádřili vybraný námět a rovněž prázdná plocha (sü) se pro čchenové tvůrce stala plnohodnotným výrazovým prostředkem, jehož uplatňování je obecně platným estetickým principem dálnovýchodního malířství dodnes.  

Zen v Japonsku

Opravdový rozkvět zenu a zenového malířství nastal teprve v Japonsku. Do Japonska se filozofie a estetika čchenu (v japonštině se slovo „čchen“ vyslovuje „zen“) dostala až v 9. století n.l. a zpočátku nenalezl mnoho úrodné půdy, na níž by mohl vzkvétat. V 11. století díky putování čínských mnichů do Japonska a naopak se situace začala zlepšovat. Na konci 12. a první poloviny 13. století navštívili Čínu dva japonští mniši, kteří se výrazně zasloužili o rozvoj zenu v Japonsku a byli, pro následující vývoj zenu v Japonsku zásadní, byl to mnich Eisai (1141-1215) a Dógen (1200-1253), po návratu do Japonska přivezli dvě různé školy zenu. Jako formální japonská filozofie se uplatňuje zen zhruba ve dvanáctém století. Eisai přivezl zen větve rinzai (japonský výraz pro Lin-ťi), jejímž hlavním prostředkem k „poznání“, „probuzení“ (jap. satory – kde člověk vidí pravou podstatu věcí.) je kóan - „náhlé“ osvícení (kóan je „hádanka“ na kterou lze přijít pouze bez použití racionálního myšlení. Dógen přivezl do Japonska zen sekty sótó (v japonštině z čínského cao-tung), jehož metoda k probuzení „poznání“, „pochopení“ satory je tzv. za-zen, neboli meditaci vsedě, kdy nastává „postupné“ osvícení. Zen oslovil svou strohou praxí a důrazem na intuici, nikoli na učení (racionální myšlení), a byla to především třída válečníků samurajů. Zenová nauka se v kulturním a duchovním životě japonců ujala a získala významné postavení. Japonská kultura a mentalita zen natolik přijala, že zakořenil a zdomácněl a vytvořil, zela specifickou japonskou podobu zenu, která je živá do dnes. Jak už jsme psali zenová filozofie, kultura a estetika se projevila v Japonsku opravdu ve všech formách umění, od malířství, poezie, architekturu, keramiku, divadlo Noh (能), čajový obřad (茶道), ikebany (生け花), bonsaje, zahradní architekturu a samozřejmě bojového umění atd..  Zen a jeho podstata tkví v tom, že je přesvědčen o tom, že „poznání“, „pochopení“ lze dosáhnou tady a teď v tomto životě na tomto světě. Tato nauka je nauka jak dosáhnou rovnováhy, klidu, „pochopení“, „poznání“ - satori v tomto životě a prostřednictvím satori je pak možné dojít až k samému osvícení - nirváně. Malbu používali zenový mniši-malíři jako součást duchovního tréninku, který spočíval v individuálním přístupu k meditačnímu cvičení. Meditativní zenové obrazy proto čerpaly nejenom z taoistické inspirace, ale zvolily k malířskému ztvárnění naprosto originální přístup pomocí široké palety kaligrafických tahů v minimalistickém záznamu na ploše – v originální tušové momentce.

Japonsky se tušová malba řekne sumi-e nebo také suibokuga. V Japonsku zenoví umělci vytvořili techniku tzv. styl Zenga 禅画 a tato technika se uchovala až do dnešní doby. Technika zenga je neformální malba zenových mnichu doprovázejících verše ze Zenrin Kušú nebo rčení z různých rozhovorů mondo či ze súter. Koncem 17. Století se v Japonsku objevil a rozvinul ještě podmanivější a spontánnější způsob malby sumi-e zvaný Haiga俳画, který bývá ilustračním doprovodem básní haiku. Je odvozen od stylu zenga. Zenga a haiga představují „nejextrémnější“ formu malby sumi.

                                                                                             Takuriki Tomikichiro – Zen zahrada

V Japonsku byla celá řada vynikajících malířů sumi, kteří se inspirovali čínskými mistry, není proto možné zde zmínit všechny. Uvedu jich tu jen několik, ty, kteří jsou z historického a uměleckého pohledu významní anebo ty kteří mě osobně zaujali.  Muso Kokuši  夢窓国師 nebo také  Musó Soseki 夢窓疎石 (1275-1351), byl to mnich a učitel rinzai zenové školy a také kaligraf, básník a tvůrce zahrad v období Kamakura. Čo Densu nebo také Kichizan Mincho吉山 明兆, (Cho Densu兆殿司1352 - 1431), byl malíř a zenový kněz na Tofukuji v Kjótu žijící v době Muromači.

Kichizan Micho (připisováno) – Skrytá chalupa podel horského potoka

Tensho Shúbun (Šubun) ) 天章周文, (1414-1463), byl japonský zen buddhistický mnich a malíř Muromachi období. Usadil se v Kjótu a stal se profesionálním malířem. Stal se ředitelem soudu předsednictva malířů, zřízený Ašikaga shogunem.  Shūbun je považován za zakladatele čínského stylu malby suiboku  tušové malby v Japonsku.  Na počátku své kariéry, studoval malířství v rámci Josetsu, čínského přistěhovalce, který se stal otcem nové tradice japonské tušové malby.

Pod vlivem Josetsu , Shūbun začal studovat čínské malíře dynastie Song, jako byl Xia Gui a Ma Yüan v důsledku toho, Shūbunuv styl byl mezistupeň mezi prvními japonskými umělci, kteří velmi pozorně napodobovali čínské modely, a pozdější umělce, kteří vyvinuli národní styl. V roce 1440 učil mladého Sesshū Toyo, který se stal jeho nejlepším žák a nejuznávanějším japonským umělcem své doby.

Tensho Shúbun - krajina čtyř ročních období

Kaó Sónen可翁(宗然) (????-1345) je považován za otce tušové malby v Japonsku. Skvěle ovládal technické postupy, uplatňoval zenovou zkratku a dokázal prodchnout svá díla vysokým stupněm spiritu

ality. Po návratu z Číny do vlasti se stal opatem v klášteře Nanzendži.